Čtyřicetiletá Paní Kateřina P. chtěla být vždy perfektní. Cokoliv dělala nebo vytvářela muselo být dokonalé a pokud nebylo, tak na tom úmorně pracovala, až toho dosáhla. To bylo pro ni velice vyčerpávající.
Dostali jsme se do jejího dětství. Když jí byly 3 roky, tak posadila svého mladšího brášku. Pro ni to bylo perfektní. Měla ze sebe radost. Opřela ho, narovnala, podložila. Skvělá práce jen do chvíle, než přišla její mamka. Spráskla ruce a prohlásila, že snad jednou ta holka dostane rozum. Okamžitě položila Honzíka zpět do polohy v leže.
Maminka Kateřině ještě vyčinila. Od té chvíle už věděla, že musí všechno dělat tak dlouho než to bude perfektní. Nikdy více totiž již nechtěla ten rozhovor slyšet.
Tuto situaci jsme uvolnili a dnes již paní Kateřina prostě dělá věci tak akorát. Ví, že dokonalost není potřeba. Každý má stejně jiné hledisko. Paní Kateřina se naučila pochválit se i za nedokonalost. Důležitá je pro ni správná funkčnost – podle toho dnes měří, umí i odpočívat a říct si prostě “no a co?”.
Alexandr Tóth(https://www.alexandrtoth.cz)