Čas pro sebe 

Kačenka byla stále milá holka. Úplně jednoduše věnovala svůj úsměv každému člověku, stejně jako studenti barevné letáčky lidem na ulici. Její běžný den se skládal z pobíhání v práci, z pololetu po práci směrem na nákup a následnému tryskoletu z obchodního domu domů. Občas jsem měl pocit, že Kačenka není člověk, ale chobotnice. Nechápal jsem, jak jenom se dvěma nohama a dvěma rukama, toho mohla tolik stihnout. Když jsem Kačenku potkal po nějaké době, nepoznával jsem ji. Byla vystresovaná, vyčerpaná, unavená, smutná a místo jejího běžného poskakování se ploužila jako mátoha.

“Kači, jsi v pohodě? Mohu ti nějak pomoci?”
“Sašo, já nevím. Já už prostě nemůžu.”
“Tak pojď, jdeme spolu na kafe a ty mi vysvětlíš co se děje,” než jsem však dořekl, co jsem chtěl, skočila mi do řeči: “No, ale já nemůžu, musím ještě . . . . . .”

Z jejích úst se vinula litanie o tisícero důvodech, proč nemůže, co všechno musí, co nesmí a protože, protože, protože. Když to všechno ze sebe dostala ven, zeptal jsem se jí pouze na jednu jedinou věc:

“A kdy máš čas pro sebe? Čas, který věnuješ jenom sama sobě.”
Chvíli na mě tupě zírala a pak odpověděla: “No, nemám.”
“A dřív jsi ho měla?”
Zasnila se. Sladce se na chvíli usmála a odpověděla: “Ano.”
“Tak si znovu najdi každý den 15 – 30 minut, jenom sama pro sebe. A teď už šupajdi nebo nestihneš to, co všechno chceš!”

Zhruba za dva měsíce se jen tak courám Prahou a proti mě si to vlaje nějaká luční víla. No to snad není ani možný, to není víla, to je přeci Kačenka. Než jsem se stačil nadechnout, přiletěla mi jedna zprava, druhá zleva. Jenom jsem lehce vytřeštil oči, protože jsem to opravu nečekal. Hned dvě pusy a vřelé obětí, které následovalo hřejivé slovo: “Děkuji.”
Chvíli jsme spolu vyprávěli a já se dozvěděl, jak se zase vrátila do svého skvělého stavu pohody a klidu. A že už za nic na světě nevymění svých každodenních 30 minut pro sebe, protože pro ni jsou to schody do nebe.

Máte svůj čas pro sebe?