Čas pro sebe 

Kačenka byla stále milá holka. Úplně jednoduše věnovala svůj úsměv každému člověku, stejně jako studenti barevné letáčky lidem na ulici. Její běžný den se skládal z pobíhání v práci, z pololetu po práci směrem na nákup a následnému tryskoletu z obchodního domu domů. Občas jsem měl pocit, že Kačenka není člověk, ale chobotnice. Nechápal jsem, jak jenom se dvěma nohama a dvěma rukama, toho mohla tolik stihnout. Když jsem Kačenku potkal po nějaké době, nepoznával jsem ji. Byla vystresovaná, vyčerpaná, unavená, smutná a místo jejího běžného poskakování se ploužila jako mátoha.

(Pokračování textu…)