Na jezeře plavaly dvě labutě. O labutích se ví, že když si najdou partnera, tak je to na celý život. A když jedna z labutí umře, tak se druhá brzy steskem usouží k smrti.

Labuťák na svou labuť však nebyl hodný, občas ji klovl, když někdo z lidí hodil jídlo do jezera, tak on byl ten první, kdo toho snědl nejvíc a na jeho labutí slečnu zůstávalo málo, ale ona ho stále milovala. I když byl k ní takový zlý, stále byl pro ni její celý svět.

Všechny svoje labutí přítelkyně kvůli němu opustila. On ji přesvědčil, že ony ji chtějí jenom obrat o jídlo, že jí lžou o lepších místech, kde je čistá voda a nádherně zelená tráva. A labuť mu věřila, protože ho milovala a současně vedle něj trpěla. Její láska byla silnější než její utrpení. Vůbec si neuměla představit život bez něj, asi by se usoužila k smrti. Na světě přeci není lepšího labuťáka, než je on. A tak neustále trpěla hlady a jeho klováním.

Jednou ji klovl tak, že ztratila vědomí. V tom stavu se jí zdál krásný sen. Přiletěl nádherný labutí princ a oni spolu letěli do labutího královského jezera. Tam to byla tak krásné. Jídla bylo dostatek, nikdo jí nekloval, ona mohla dělat co chtěla, našla si tam mnoho přítelkyň a labutí princ o ní pečoval a staral se s láskou.

Když přišla k sobě, uvědomila si, že takhle to prostě dál nejde. Protože i když on je to jediné, co má, tak ji ubližuje a ničí její život. Rozhodla se, že udělá změnu. Měla strach, velký strach. Když její bývalé přítelkyně letěly nad jejich jezerem, tak se k nim vznesla a požádala je o pomoc. I když se dříve na ni přítelkyně zlobily, tak ji dávno odpustily a pomohly ji. Několik labutí letělo pod ní, ostatní vedle ní, tak aby nebyla vidět. A labuťák neviděl, že jeho labuť odlétá. Letěly dlouho až k jinému jezeru, do bezpečí. Tam klesy na vodu. Bylo jí dobře. I když v ní pořád byla ta touha po labuťákovi, věděla, že je jí bez něj lépe. Po dlouhé době se dobře najedla, nikdo jí neubližoval. Začala si uvědomovat, že bez něj se stává šťastnou. Její peří začalo být každý den o něco více bělostnější. Toho si všiml jeden labutí sameček, který na tom jezeře často pobýval. Jejich oči se setkaly, jejich zobáky se dotkly. On pohladil zobákem její peří a rozdělil se s ní o kus jídla. Štěstím se jí zatočila hlava. Oběma se zatočila hlava. Byla ráda, že našla v sobě odvahu odletět od toho, kdo jí tak ubližoval. A i když si to neuměla představit, tak skutečně v životě existoval ten, o kterém snila.

   Každý z nás může být šťastný. Stačí jenom, požádat o pomoc.