Chodí za mnou občas lidé a ptají se mě, jak mohou někomu odpustit. A já jim vždycky říkám: “To nejde.” Jedna moudrá psycholožka řekla, že abyste dokázali odpustit, tak musí ve vás nejdřív něco umřít. Vypadá to zvláštně, ale je v tom skrytá hluboká moudrost, která mi pomáhá lidem ukázat, jak mohou k odpuštění dojít. Odpuštění je totiž cíl cesty, ale pokud jste někde v její polovině, tak opravdu do cíle skočit nemůžete. Výjimku mají pouze lidé, kteří se umí teleportovat. Ti se přemístí do cíle ihned.
Samotné odpuštění přijde úplně a zcela samo. Není potřeba se o něj nijak snažit. Není třeba o něj prosit nebo si 1.000 x denně říkat: „Odpouštím ti nebo odpouštím si.“ Občas se totiž setkám s informací, že když se vám nedaří někomu odpustit, tak vám velemoudře přemoudřelý člověk poradil, že musíte nejprve odpustit sami sobě. Ještě se i rád usměji, když si někdo hraje na jazykovědce a začne rozkládat význam slova: od-pustit. Tedy, že to znamená „od něčeho“ „puštění“.
Nelze pustit to, co nedržíte, protože něco jiného drží vás.
Znáte efekt lampy? Lampa je před vámi. Je ve vašem prostoru a svítí na vás. Její světlo vás ovlivňuje a nemůžete ani spát v klidu, protože neustále svítí. Tu lampu stačí zhasnout, jenže to jde jen tehdy, když nebudete součástí jejího prostoru, ale ona se stane součástí vašeho prostoru – chytnete do ruky vypínač. V té chvíli ji držíte a ovládáte, do té doby ne. Z pohledu psychiky – musíte věc nejprve přijmout, pak ji můžete teprve změnit. Dokud je pouze s Vámi (ve vašem prostoru), tak změny jsou rezistentní, protože nepřijatou emoci neovládáte, ale ona hravě ovlivňuje vás.
No a co tedy dělat, když to nejde a musí to přijít samo? Stačí se vrátit na tu cestu, která k odpuštění vede. Důvod, proč nemůžete odpustit je takový, že máte v sobě ukryté jiné nezpracované (nepřijaté) pocity, které prostě musí umřít (zhasnout). Může to být hněv, nespravedlnost, zrada, lítost … Je toho spousta, co lze nalézt na vaší cestě k odpuštění, každý to máme jinak. Když si zpracujete ty pocity (projdete tu cestu), tak na konci je pohár vítězů, který prostě dostanete a tím je kýžené odpuštění sobě i druhému člověku nebo více lidem, kteří vám ublížili.
Vezměte to nejdřív hlavou (myšlenky) a pak srdcem (pocity).
Kdy – kde – jak – proč technika (hlava):
- Kdy se mi to stalo? Před půlrokem, když mi řekla tahle nepěkná slova *******.
- Kde se mi to stalo? Bylo to venku v restauraci. A to byl docela trapas.
- Jak se mi to stalo? Bylo to proto, že jsem nesouhlasil s jejím návrhem a hájil jsem svoji hranici.
- Proč se mi to stalo? Protože neakceptovala a netolerovala moje potřeby, tak používala manipulativní slova, která citově vydírají a ubližují.
Co cítím a co mám za pocit? (srdce):
- Cítím vztek, protože to bylo velice nemilé.
- Mám pocit nespravedlnosti, protože to, co udělala, nebylo vůbec fér.
- Mám pocit lítosti, že se to stalo a já jsem to nezvládnul.
Tak bezva. Máme celou událost, zrekonstruovali jsme situaci a uvědomili si pocity, které stále trvají a nejde díky nim odpustit. Určitě jste pochopili, že úplně ta poslední věta (mám pocit lítosti) je to slavné sebe odpuštění. Které je stále zbytečné, když předtím není zpracován ten vztek a nespravedlnost.
Mentální rekonstrukce je důležitá, protože v emocionálních událostech máme zúžené vědomí. Když si to připomenete později, s odstupem času, tak toho potom vidíte více a spatříte i ty následné emoce, které to aktivovalo či vyvolalo.
No a teď, jak ty emoce zpracovat? To je často věc, kterou lidé neumí. Čas léčí všechno, akorát v událostech, které vedou k odpuštění to bývá často i 20 let. Je vhodné tuto dobu zkrátit. Velice často učím lidi při terapii nějakou techniku na to „domácí žvýkání“, aby si uměli zpracovat emoce sami. Kdo čtete články tady na webu, tak znáte techniku vyčmrkání – viz článek: Žalář v hlavě je ten největší https://www.alexandrtoth.cz/zalar-v-hlave-je-ten-nejvetsi/
Vykreslete se z každé té emoce. V našem vzorovém příkladě, bych použil 3 papíry. Jeden na vztek, druhý na pocit nespravedlnosti a třetí na lítost.
Můžete využít i jiné techniky, které ovládáte – třeba EFT nebo požádat o pomoc s emocemi nějakého terapeuta. Anebo buďte prostě člověkem a pohrajte si s plyšákem.
Skoro woodoo technika, lehce konstelační:
- Vezměte plyšovou hračku. Já mám draka, který se jmenuje Damin.
- Řekněte si vědomě, že ten plyšák je ta osoba xxx.
- Oslovte plyšáka jménem toho člověka a vykřičte své emoce, klidně si zanadávejte (hněv).
- Vynadejte plyšákovi za tu neférovost (nespravedlnost).
- Poplačte si před tím plyšákem (lítost).
- Bavte se spolu. Mluvte a prožívejte všechny emoce, které jste v té události a po ní nemohl/a projevit.
- Hučte do plyšáka vše, co potřebujete dostat ven. To všechno totiž, musí „umřít“.
- Dělejte to tak dlouho, až vám přijde samo odpuštění (trvá to od 15 minut cca do 1 hodiny).
- Správný výsledek poznáte, že budete chtít toho plyšáka vyloženě pomazlit. To dokáže jenom ten člověk, který doopravdy odpustil.
- Vraťte plyšákovi jeho původní jméno. Řekněte si, že už to není xxx, ale jako v mém případě zase Drak Damin (to je ten můj plyšák, ten už toho slyšel . . .).
Mimochodem plyšák drak Damin Vás zdraví a vzkazuje vám, že to je radost pracovat se mnou. Naštěstí nejsem moc sprostý. Jenom ho občas štve, že mu promáčím křídla. Ano i chlapy brečí.
Přeji Vám úžasný den, plný harmonie, světla a odpuštění. Alex
